UNSCHOOLING

Jak jsem již psala, o unscholingu jsem poprvé slyšela tuším od Zdeňky Šíp Staňkové.

Ptáte se, cože to vlastně ten UNSCHOOLING je?

Unschooling je stručně řečeno sebeřízené vzdělávání, prostě svoboda a zodpovědnost ve vzdělávání, rozhodování, životě...

Nebo chcete-li hlouběji tak ...

Unschooling je vlastně životní styl. Je to přesvědčení, že vzdělávání probíhá v každém okamžiku našeho života. Nemá žádná předem definována kurikula. Je o vzájemném a láskyplném vytváření hranic a pravidel, o komunikaci a sdílení zkušeností, je o emocích, mnohdy i velmi silných a o jejich zvládání, je to prostě život ve všech svých krásách a rozměrech. Touha poznávat a učit se nové věci, které nám v konkrétním okamžiku života přijdou zajímavé a důležité, je to společně strávený čas, a je jen na nás jak si ho vzájemně uděláme a budeme jej společně žít.

Unscholing není způsob jak naplnit naše očekávání, která mnohdy nevědomky vkládáme do svých blizkých nejčasteji dětí. Není to ani další metoda ve vzdělávání ve smyslu například pedagogiky Montessori nebo Waldorf. Nejedná se ani o volnou výchovu, nebo život bez hranic.

Věřím, že je pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče.

Děti mají vrozenou potřebu a touhu učit se a poznávat nové věci a pokud jim toto zapálení nikdo nevezme žijí tak každý svůj den. Rodiče jsou bohužel mnohdy natolik ovlivnění a zformovaní systémem, že nedokážou dětem nechat zodpovědnost za jejich životy a mají potřebu vkládat do nich svá očekávání a motivovat (čti manipulovat) je k jejich naplnění. A pak přichází obrovské rozčarování a mnohdy i zklamání.

Unscholing v pravém slova smyslu je v České republice nelegální. Děti musí být, dle školského zákona, zapsané v rejstříkové škole a plnit její vzdělávací program, jinak by se rodiče vystavovali problémům nejen se zákonem. Většina sebeřízených dětí je tak zapsána v některé ze škol na indivduálním (lidově domácím) vzdělávání.

V případě, že dítě nemůže být domškolák a i přesto rodiče chtejí svobodu ve vzdělávání exixtují naštěstí i v Čechách svobodné a demokratické školy, které toto umožňují i při denním studiu.

- školní rok 2022/2023

Naše cesta unschoolingu začala někdy během školního roku 2022/23. Měli jsme za sebou první školní rok v nové kmenové škole, kde jsme díky vzajemnému respektu a porozumění zjistili, že tahle cesta je tou NAŠÍ. Utvrdilo nás v tom také shlédutí dokumentu Svobodné děti, jehož promítaní jsme i podpořili, jak jsem již psala, a promítali u ho nás v obýváku.

Syn a dcera (čtvrtá a druhá třída) se společně s další dcerkou (předškolačka) účastnili setkávání domškoláků, které s respektem a láskou pořádají dvě skvělé ženy na Vysočině a které se konalo každý měsíc na nějaké téma. Nabídku setkávání jsme našli náhodou na internetu, děti absolvovaly úvodní lekci a rozhodly se poté přihlásit. Holky si také vybraly několik kroužků v místním DDM - Tanečky, Keramiku a Vaření.

Občas jsme se také vydávali na setkání domškoláků, které pořádaly holky v Polné. Bylo to vždycky fajn a člověk si tam mezi "svými" utřídil myšlenky a mohl bez obav komunikovat své emoce a strachy.

Nejstarší dcera se naplno věnovala přípravě na talentové zkoušky na vybranou SŠ uměleckého směru. Na této SŠ se také na podzim zúčastnila výtvarné soutěže, kde se ji rok předtím nepodařilo umístit, a skončila na nádherném třetím místě (ze 176 učastníků). V lednu zde úspěšně absolvovala talentové zkoušky a byla přijata ke studiu.

Učastnila se také spolu se svou vyučující multimédií individuálního stipendijního programu MenArt pod vedením výtvarníka a umělce Pavla Mrkuse, který následně vyvrcholil vernisáží v Litomyšli. Věnovala se focení, nejen v plenéru, ale fotila i pár společenských a kulturních akcí (vítání občánků, vystoupení ZUŠ, svatba přátel). Vyučující multimediální tvorby jejich práce opět přihlásila do mnoha soutěží, získali tak jako kolektiv například první místo na pražském filmovém kufru, v kategorii animace za film DaDa poezie, umístili se i v mezinárodní soutěži Animánie, kde získali jako kolektiv nejvyšší cenu tedy tzv. Animáničku za Pochod Žížal, který porota ocenila za vtipné a skvělé zpracování a zároveň jako nejlepší videoklip celé soutěže. Účastnila se také různých kurzů porádaných galerií výtvarného umění a dalsích podobných akcí. Docházela na lekce hry na ukulele a kromě multimediální tvorby i na lekce kresby a malby na místní ZUŠ.
Školním věcem se věnovala dle své úvahy a v rozsahu, ve kterém je považovala za nutné a potřebné pro své další směřování. Úspěšně ukončila zakladní školu a během prázdnin se ještě před nástupen na SŠ zúcatnila společně se starším bratrem na tři týdny ArtCampů pořádaných uměleckou VŠ Sutnarka v Plzni.

Nejstarší syn úspěšně zvládnul další ročník studia na SŠ.

Jako rodina jsme náš první unschoolerský školní rok prožili naplno. Jezdili jsme na výlety a navštěvovali různé kulturní a společenské akce. Děti se učily každý den, poznávaly nová místa, dozvídaly se nové informace, objevovaly nové věci, sledovaly různé filmy, dokumenty a nebo své oblíbené YouTube kanály. Četly knížky a listovaly v encyklopediích. Řešily různé situace a pouštěly se do různých výzev a úkolů. Hráli hry na PC, deskovky nebo různé hry doma i venku. Poznávaly nové lidi a nové přátele, potkávaly se se starými přáteli a kamarády. Řešily situace, které vyvstaly a prožívaly krásné okamžiky, mnohdy i silné emoce (úmrtí v rodině). 

Jen všchno probíhalo jinak než si v běžném systému školství dokážeme představit. Se zvídavostí a zájmem, s radostí a touhou objevovat a se vzájemným respektem. Občas jsme pluli na rozbouřeném moři emocí a zažívali jsme nejen radost, ale i zklamání nebo smutek, proživali jsme skvělé okamžiky, ale i nudu. Prostě jsme si společně jako rodina užívali život ve všech jeho krásách a rozměrech.

- Návštěva PPP a srážka se systémem.

Školní docházka je v ČR stále povinná, a chce-li člověk pro své dítě něco jiného než klasickou denní docházku do ZŠ třeba v podobě individuálního (domácího) vzdělávání musí chtě nechtě projít  birokratickým kolečkem - zápis k povinné školní docházce a návštěva PPP kvůli vyjádření k IV. 

Dorazila jsem tedy s naší předškolačkou do místní PPP. Paní psycholožka si sepsala anamnézu a pustila se do práce s dcerou. Vyšetření trvalo cca hodinu a dcera byla v pohodě s tím, že počkám na chodbě. Dostala listy s úkoly a na základě jejich zpracování následovala konzultace se mnou jak na tom dcera, co se týče "znalostí a připravenosti" dle jejich tabulek je. Vzhledem k našemu současnému fungování a aktuálnímu žití unschoolingem jsme dceru na návštěvu PPP a na školní docházku nijak cíleně nepřipravovali, tak jak to dělají před nástupem do ZŠ klasicky všechny běžné MŠ a tak podobné pracovní listy a úkoly viděla vlastně poprvé. Střet se systémem byl tedy dost výrazný. Na výzvu namaluj sebe a domeček dcerka namalovala tzv. stickmana a něco připomínající šnečí ulitu kříženou s perníkovou chaloupkou. A vlastně celé se to neslo v podobném duchu. Bylo mi řečeno, že dcera je ještě dost nevyzrálá, chybí ji pravolevá orientace a mnoho dalšího. Doporučení k domácímu vzdělávání jsme dostali víceméně díky tomu, že již s domškolácvím zkušenost máme a že to dcera, když s ní budeme individuálně pracovat dožene. 

Poté co na mě paní psycholožka vychrlila všechny ty informace o tom, co dcera vše vlastně "neumí" jsem si připadala jak spráskanej pes. Na chvíli mi blesklo hlavou jestli jsme opravdu neudělali někde chybu a jestli opravdu nepotřebuje nějakou cílenou přípravu, jestli je tahle cesta ta správná a tak podobně.  

Takové obavy a strachy se na téhle cestě prostě občas objeví. Většinou se stane, že aktuální situace se dotkne našich nezpracovaných strachů a emocí - takzvaně "píchne do živého".  Protože svoboda a odpovědnost za naše jednání, za naše zdraví, za naše vzdělávání, prostě za naše životy byla od dětství postupně brána z našich rukou a vkládána do rukou autoritám (učitelům, lékařům ...) je mnohdy obtížné brát si ji krůček po krůčku zpět a učit se s ní zacházet a žít.

V takových případech je skvělé kolem sebe mít komunitu lidí, kteří jsou na podobné vlně a dají se s nimy tyhle věci otevřeně sdílet a beze strachu komunikovat. Případně partnera, který s Vámi po té cestě jde a roste spolu s Vámi - což je můj případ a jsem za to neskutečně vděčná.

Mnohdy stačí se na situaci podívat z jiného úhlu nebo ji vidět jinýma očima. 

Stačil mi tehdy krátký rozhovor s manželem, pohled na situaci jeho očima - že je skvělé, že doma nemáme cvičenou opičku, aby ze mě ten strach spadl a já si uvědomila, že je skvělé a úžasné, že je dcera jedinečná a svá a že je naprosto v pořádku, že to takto je.