Naše cesta - VNITŘNÍ MOTIVACE, aneb dokážeš cokoli chceš

Ještě než začal školní rok 2021/22 narodilo se nám v bezpečí domova naše sedmé dítko - syn Mikoláš.

Od září pak nejstarší syn nastoupil na denní studium střední školy obor Informační technologie, kterou si zvolil. Dařilo se mu celkem dobře, protože si vybral směr, který ho zajímá, "ajťákem" chtěl být už od mateřské školky.

Přechod z individuálního vzdělávání do denní docházky byl v pohodě. Jediné s čím měl problém byl český jazyk, jak jsem psala dříve, je to dysgrafik a dysortografik. Čeština nebyla nikdy jeho silná stránka. Díky dysortografii dokázal slovo špatně i opsat, takže nějaké pravopisné poučky se míjely účinkem a jeho písemný projev byl na hranici čitelnosti. Kolikrát i chybně přečetl nebo nedočetl zadání a při plnění úkolu poté zmatkoval.

Na rodičovské schůzce před prvním pololetím nám jeho paní učitelka češtiny oznámila, že bohužel v pololetí dostane na vysvědčení pětku. Byla ale velmi empatická, říkala, že mluvila i s učiteli ostatních předmětů, s paní ředitelkou a třídním učitelem a že v ostatních předmětech ho vyučující chválí a známky má velmi dobré. Řekla, že mu pětkou z češtiny nechce zkazit život, ale že se bojí zda syn zvládne jednou maturitu z českého jazyka. 

Po poradě s paní učitelkou jsme se synem navštívili pedagogicko psychologickou poradnu, která zpracovala zprávu do školy a škola tak mohla synovi nastavit individuální vzdělávací plán. Na základě jejich doporučení jsme navštívili i paní doktorku (dětský psychiatr) v Praze, kam docházel syn během ZŠ jednou za čas na konzultace ohledně ADHD. V PPP se jim nezdála samotná diagnóza ADHD, že prý se jedná spíše o kombinaci těžké ADHD a lehkého Aspergera (porucha autistického spektra), což nám bylo potvrzeno i paní doktorkou v Praze a bylo nám řečeno, že syn má v případě potřeby nárok na asistenta i na SŠ.

I když to že začátku vypadalo, že asistent bude jedinou nadějí a že si možná syn bude muset prvák zopakovat nebo kvůli češtině volit jinou školu bylo to nakonec úplně jinak. Prodiskutovali jsme se synem možnosti a vyjádřili mu naši podporu ať už jeho rozhodnutí bude jakékoli. 

Syn se rozhodl, že tuhle školu si zvolil, protože jednou chce být ajťákem a programátorem a že to, co dělá mu dává smysl, protože mu to pomůže jednou dělat to, co si přeje a chce. A že pokud je čeština jedinou překážkou na téhle cestě tak to prostě zvládne. Rozhodl se s tím poprat sám a jen kdyby to nešlo, zkusíme řešit asistenta nebo případně změnu školy. 

Domluvil se s paní učitelkou, jaké očekává v českém jazyce výstupy. Do mluvnice se v rámci možností a sil vrhl online, případně využíval učebnice čj z domácí knihovny. Literatura byla snazší, bylo to hlavně o tom utřídit si podstatné informace a umět je použít, což znal z doby domškoláctví. Účastnil se také školní literární kavárny na dnech otevřených dveří, kde prezentoval knihy, které četl. Všechno jeho snažení přineslo kýžené ovoce a během druhého pololetí se mu povedlo češtinu zvládnout tak, že na konci školního roku bez problémů prošel. A paní učitelka nám na dalších schůzkách řekla, že je ráda, že se v synovi ohledně češtiny a jejích obav z maturity z ní mýlila.

_________

Mezitím.

_________

Další tři naše školou povinné děti nastoupily v režimu individuálního vzdělávání do nové kmenové školy.

Během září proběhlo online setkání rodičů s učiteli, něco jako rodičovské schůzky. Ze setkání jsem měla příjemný pocit.

Paní ředitelka nás všechny srdečně přivítala a představila nám sebe i své kolegy. Poté, co nám řekla, jak u nich vše funguje a probíhá, nám nabídla možnost využití online portálu umime.to, který jako škola využívají a kde je možnost dohledat materiály a cvičení k většině předmětů. Do mailu nám zaslala přehledy pro jednotlivá trojročí, kdybychom se potřebovali něčeho chytit a rozloučila se s námi s tím, že když budeme cokoli potřebovat, máme se ozvat, jinak se uvidíme osobně v lednu na přezkoušení.

Poletí uplynulo jak voda a nás čekalo naše první svobodné a sebeřízené přezkoušení. Odeslala jsem předem mailem slovní hodnocení, psala jsem něco takového poprvé, tak jsem byla ráda, že nám škola poskytla vodítko, jak na to. Děti si připravily portfolia, a když přišel den D, vyrazili jsme na přezkoušení.

Jeli jsme celá rodina, tedy dva dospělí a sedm dětí. Ač bylo v té době opět covidové šílenství a všichni se schovávali za roušky, sťourali v nose a podání ruky bylo opět hrdelním zločinem, nebyl nejmenší problém, že jdeme všichni.

Paní ředitelka nás uvítala úsměvem a podáním ruky. Zeptala se, zda pro nás není problém, že nenosí roušky, že si v tomto vzájemně věří. Bylo to milé překvapení, cítili jsme to stejně, takže to pro nás nebyl nejmenší problém. Říkala, že by nás měla otestovat, ale že věří, že kdybychom se necítili dobře tak nepřijdeme.

Bylo to strašně fajn, osvobozující, hřejivé, prostě nepopsatelné. Po dlouhé době si člověk připadal, že je svět je zase v pořádku.

Přezkoušení dcerky (osmačky) se neslo v duchu přátelského rozhovoru u kávy. Ukázala portfolio a hlavně svou uměleckou tvorbu, protože směřuje na uměleckou SŠ. Pokecala si anglicky a pár slůvek i španělsky. Rozloučili jsme se a přesunuli se do vedlejší budovy, kde na nás čekala koordinátorka pro první trojročí.

Prvňačka a třeťák absolvovali přezkoušení v podobném duchu. Ukázali portfolia. Popovídali si nad fotkami z výletů a nad svými výrobky. Třeťák se pochlubil animací, kterou sám vytvořil. Složili nějaké početní skládačky, něco přečetli, pohráli si a jelo se domů.

V podobném duchu se neslo následně i přezkoušení na konci školního roku.

Nejstarší dcera (osmá třída) se díky sebeřízení a svobodě mohla plně ponořit do oblastí, které ji zajímají a dělat to, co ji naplňuje. Během školního roku se velmi zdokonalila v kresbě i malbě. Našla se i ve světě multimedií. Ponořila se do tvorby videjí , animací, krátkých filmů a podobných počinů. Oslovilo ji také focení, nejen v plenéru, ale i kuturních a společeských akcí, jako vítání občánků nebo třeba vystupení místní ZUŠ. Vyučující ZUŠ oboru multimediální tvorby přihlásila některé jejich práce do soutěží a tak získali jako kolektiv třeba cenu za krátký film v soutěži JuniorFilm. Společně se svou vyučující multimedií se také přihlásila do individuálního stipendijního programu MenArt k Pavlu Mrkusovi, kam se společně dostaly. Mentoři si vybírají jen hrstčku dětí z celé republiky, takže to byl obrovský úspěch.

Tenhle školní rok nám ukázal, že tahle cesta je pro nás ta pravá. Že svobodné a sebeřízené vzdělávání nám dává smysl. Protože člověk, který něco dělá ze své vnitřní motivace a není k ničemu nucený, dokáže cokoli jen chce ❤️.