Naše cesta - "ŠTĚSTÍ je stav, ve kterém člověk dělá to, co miluje, a miluje to, co dělá." Jaroslav Dušek

Žijeme a prožívame společně každý okamžik a užíváme si život ve všech jeho krásách a rozměrech. Díky tomu se nám otevřely úžasné obzory a já zjistila, že sny je možné nejen snít, ale i žít. Že cesta ke štestí může být plná krásných okamžiků i silných emocí a že je jen na nás kudy se vydáme a jak se s tím vypořádáme.

Prázdniny 2023 a vlastně i celý začátek roku 2023, byly dost náročné. 

Jezdili jsme i s dětmi několikrát týdně za babičkou do nemocnice, přes sto kilometrů tam a přes sto zpět. Bohužel i přes špičkovou péči velké pražské nemocnice a veškerou snahu lékařů se léčba nedařila a my se pomalu připravovali na nejhorší. Když nám lékaři řekli, ať se přijdeme rozloučit, přijeli jsme celá rodina, včetně všech dětí a nemocnice nám umožnila přivézt i babiččiny kočičky, za což jim patří obrovský dík. Další týdny a měsíce byli dost náročné, ve víru silných emocí jsme se prokousávali zařizováním a přípravou všeho potřebného. Jezdili jsme opět několikrát týdně přes sto kilometrů tam a přes sto zpět.

Bohužel se tyhle cesty, kdy jsme se v noci vraceli totálně vyčerpaní, staly osudným našemu kocourovi, kterého jsme ten večer zapomněli nedopatřením venku. V noci se přihnala obrovská bouřka a on se ve strachu snažil vrátit lítačkou v okně zpět domů, zůstal zaklíněný a ráno, když jsme ho našli, už mu nebylo pomoci. To, že se to stalo na narozeniny našeho nejmladšího, byla pro mě ta poslední pomyslná kapka. Během těch dvou let, co jsme tu žili jsme tu přišli o několik kočiček, které zmizely bezestopy a nikdy jsme je už nenašli. Omlouvala jsem si to v duchu tím, že byly starší a možná cítily, že se blíží konec a chtěli ho prožít někde v klidu a podobně, ale teď vím, že  to byla jen zástěřka pro mysl.

Nebyla jsem v tom domě nikdy spokojená. Už při první prohlídce to nebylo ono. Byl to pro mě jen další dům, který jsme viděli. Jenže manžel byl z toho domu nadšený a realitní makléř byl ochotný vyjednat nám docela slušnou slevu. A další věc byla, že jsme potřebovali tehdy vyřešit vlastní bydlení celkem rychle, protože jsem chtěla nejmladšího porodit opět v klidu a bezpečí domova. A také byl ze všech domů, které jsme viděli, tenhle v nejlepším stavu a ihned k nastěhování. Takže bylo víceméně rozhodnuto. Nastěhovali jsme se na jaře 2021 a v létě se tu nejmladší syn narodil, ale byl to úplně jiný porod, než ten předchozí domácí v původním domě. Teprve teď, při pohledu zpět, mi to vše dává smysl a vše do sebe zapadlo, co se okolností porodu a sžívání s nejmladším a tak podobně týče. Už těhotenství bylo neplánované a vše kolem dost divoké a emotivní a i samotný porod byl v podobném duchu. (porodní příběhy jsou popsány pod zázraky zrození). Nejmladší byl mnohdy náročné miminko a během těch dvou let, které jsme tu strávili mě x-krát napadlo, zda to bylo opravdu dobré rozhodnutí a co by bylo kdyby.

Plánovali jsme zde i podnikání - kavárnu s dětským koutkem, hernu s virtuální realitou, ale vše k čemu se tady ubíraly mé myšlenky a hledala jsem v tom smysl a štěstí, vyvolávalo jen chvilkové nadšení a během krátké doby to vždycky přestalo dávat smysl a opustila mě energie a nadšení na realizaci.  Povětšinou se tak všechny moje sny a plány rozsypaly mávnutím proutku jak domečky z karet. 

Jenže manžel i zbytek rodiny působili, že jsou tu spokojeni a šťastní. To bylo asi jediné, co mě tu drželo nad vodou – šťastná rodina. A tak jsem se snažila, krom občasných emotivních výkyvů, nedávat najevo nespokojenost, přizpůsobit se a neřešit to.

Teď jsem ale věděla, že tady už dál žít nedokážu. Nechci. Že musím opravdu pryč. Bouřlivé emoce toho rána mi dodaly sílu jít a říct zbytku rodiny, že tady už dál žít nedokážu. Emoce byly natolik silné, že jsem věděla, že teď mě nic nezastaví, že odtud potřebuji utéct. Po bouřlivé debatě bylo rozhodnuto, manžel i děti byly otevření hledání jiného domova, a tak se začal psát příběh našeho nového DOMOVA, ale to jsem tehdy ještě nevěděla.

Už během toho, co jsme tu bydleli, jsem tak nějak průběžně, dobře spíš pravidelně prohlížela inzeráty na prodeje domů. Natrefila jsem na několik zajímavých domů v zajímavých lokalitách – třeba blízko domškolácké komunity, bývalý penzion v horách, nebo velký dům s možností podnikání a tak podobně. Ale jeden dům jsem měla nevědomky vyhlédnutý už déle. Byla to skorosamota  s velkým pozemkem a příjezdem lemovaným břízami, trochu jako z pohádky. Vracela jsem se k němu s padající cenou v inzerátu stále časteji.

Nastal den D a vyrazili jsme na prohlídku. Bylo to místo které okamžitě nadchlo i děti. Velký dům, obrovská zahrada a kousek lesa. Oproti domu, kde jsme bydleli doteď měl sice tenhle dům nějaké nedostatky, ale byl víceméně okamžitě obyvatelný a hlavně měl obrovskou zahradu, po které toužila většina našich dětí už delší dobu a v původním domě nám chyběla. 

Dá se říct, že bylo téměř okamžitě rozhodnuto. Na konci prázdnin jsme podepisovali rezervační a kupní smlouvy a na začátku října 2023 přebírali náš nový DOMOV.

Teprve tady mi došlo, jak moc mě to v původním domě všechno doslova drtilo. Po více než dvou letech jsem se konečně dostala do nějaké rovnováhy nebo jak to popsat a naplno se sžila s nejmladším. Vymizely i pocity, co by bylo kdyby. Věděla jsem najednou, že to tak mělo být a vše je takhle v pořádku. Tady bylo místo, kde člověk cítil směsici lásky, štěstí, klidu a vnitřní rovnováhy. Bylo jedno jestli svítí slunce, fouká vítr nebo prší. Pořád tu byl ten nepopsatelný pocit, pocit domova. Bylo pravda i pár okamžiků, kdy nám zatrnulo, třeba když jsme málem vyhořeli (špatný kotel po původních majitelích) nebo objev kuny ve střeše a obří skládky bůhví čeho v zarostlé části zahrady. Ale ať se tu dělo cokoli, nejen to napohled hezké, vždycky jsme dospěli k závěru, že to tak má být a nějak to společně zvládneme.

Školní rok 2023/24 

se tak nesl hlavně v duchu stěhování, nutných oprav a úprav nového domu a tak podobně. Našli jsme si samozřejmě čas i na sebe navzájem. Jako rodina jsme opět žili a prožívali společně každý okamžik a užívali si život ve všech jeho krásách a rozměrech.

Nejstarší syn úspěšně proplul třetím ročníkem IT studia. Oslavil plnoletost a začal si dělat řidičský průkaz.  Mimo jiné se také umístil na ekonomické olympiádě, kam se z vlastní vůle a motivace přihlásil a kde úspěšně reprezentoval školu až do krajského kola.

Nejstarší dcera úspěšně zvládla přechod z domácího vzdělávání (a vlastně unschoolingu) do systému. Nepocítila žádný znalostní ani vědomostní deficit, naopak měla obrovskou výhodu na poli komunikace, při řešení nastalých situací a celkově při fungování sama za sebe.  Během školního roku se zúčastnila několika akcí, kam se z vlastn vůle a motivace přihlásila a kde reprezentovala školu. Ve volném čase se stále věnovala tomu, co jí baví - tvoření, multimediální tvorbě, kresbě a malbě. Dostala se také ke tvorbě scénografie a našla novou zálibu v malování na obličej.

Ostatní děti, kterých se týká "povinná školní docházka" také každý úspěšně propluly školním rokem. Účastnily se opět setkávání domškoláků v blízkém městě na různá témata. Chodily na kroužky. Holky na FlyTime (gymnastika na šálách), Balet, Keramiku, Výtvarku a Šití. S FlyTime a Baletem dostaly holky možnost závěrečného vystoupení v divadle, a protože se rozhodly vystoupení zůčastnit, naskytla se jim možnost zažít si jaké to je vystupovat před obrovským publikem. Syn chodil na Keramiku, Výtvarku a Šachy.

Nejmladší dva synové tak nějak proplouvali společně s námi novým domovem a vším kolem.

Na začátku školního roku jsme také společně s dětmi zachránili pětici maličkých koťátek, která se k nám dostala do dočasné péče. Krmili jsme je po dvou hodinách z lahviček, masírovali bříška a věřili, že to společně zvládneme. Koťátka jsme si zamilovali natolik, že jsme se jich nedokázali vzdát a tak se naše rodina rozrostla o pětici úžasných a vděčných společníků.

Na podzim 2023 jsme si také k naší Labradorce pořídili dvě štěňata pasteveckého plemene Tornjak.

Díky tomu všemu utekl školní rok 2022/23 opět rychlostí blesku. Všichni školáci ho úspěšně uzavřeli a mířili jsme vstříc "prázdninám" a novým zítřkům.