Naše cesta - DOMÁCÍ VZDĚLÁVÁNÍ

- školní rok 2018/2019

Od školního roku 2018/19 nastoupil nejstarší syn do sedmé třídy v režimu individuálního (domácího) vzdělávání.

Škola, do které jsme ho zapsali, měla s domácím vzděláváním bohaté zkušenosti. Fungoval tam online portál s materiály pro studenty a byla také možnost účastnit se online výuky. Přezkoušení probíhalo standardně dvakrát ročně - v pololetí a na konci školního roku. Rodiče sepsali návrh hodnocení, na základě zvladnutého učiva a odeslali ho vyučujícím. Studenti nejdříve odevzdali do online portfolia zadané práce a splnili povinné online testy a poté při osobním setkání konzultovali práce a testy s vyučujícím. Někteří vyučují kladli pouze doplňující otázky, jiní vyžadovali klasické psané testy. Z českého jazyka a matematiky studenti v rámci přezkoušení psali něco jako pololetní písemné práce, které hned na místě vyučující opravili a oznámkovali. Nakonec vyučující společně s rodiči a studenty prošli navržené hodnocení, zda odpovídá předvedeným znalostem a případně jej upravili. Víceméně vše probíhalo tak jako při klasické výuce ve škole, jen v klidu domova.

Ze začátku nám tento systém vyhovoval. Do domácího vzdělávání jsme se vrhli dá se říct po hlavě a moc jsme tehdy netušili jak to celé uchopit. Byli jsme tak za nějaké vodítko rádi.

Syn se účastnil online hodin, kde většinou vyučující řešili se studenty hlavní témata daného předmětu, případně pokud studenti něčemu nerozuměli mohli se v těchto hodinách vyučujících zeptat. Vše ostatní si syn dohledával v online materiálech poskytnutých školou, v učebnicích, případně na internetu. Zadané práce, které se odevzdávaly k přezkoušení, psal převážně na PC v PowerPointu nebo Wordu. Vzhledem k tomu, že ho práce na počítači vždy bavila, už od MŠ si přeje být "ajťák" , tak mu tenhle způsob vyhovoval víc než klasické psaní na papír, to popravdě moc nemusel nikdy. Možná i proto, že v českém jazyce mu projev komplikovaly některé jeho dys - konkrétně dysgrafie a dysortografie. A jeho písemný projev byl proto pro ostatní, většinou i pro něj, na hranici čitelnosti a srozumitelnosti a pravidla pravopisu se míjela účinkem.

Psaní na PC mu šlo prostě lépe. Ze začátku pro něj byla obtížná práce s textem, dělalo mu problém vybrat podstatné informace, ale postupně se do toho dostal a zvládl to. Hlavně mohl vše dělat po svém a svým tempem.

Největší přínos mělo ovšem domácí vzdělávání pro synovu psychiku. Konečně ho nedusil a nerušil školní kolektiv a díky tomu, že si vše mohl dělat jak potřeboval a nemusel se s nikým srovnávat začal si i více věřit. Shrnula bych to asi tak, že se z něj stal mladý sebevědomý muž.

Byli jsme proto opravdu rádi, že jsme se pro domácí vzdělávání rozhodli a byli jsme odhodlání pokračovat dál.

- školní rok 2019/2020

Během dalšího školního roku, tedy 2019/20 nastoupila do režimu individuálního vzdělávání i nejstarší dcera a další ze synů nastoupil do první třídy, ten ale klasicky na denní docházku do malotřídní ZŠ, protože jsme měli strach, že bychom tolik domškolaků nezvládli. 

V polovině školního roku se ale přiřítil covid a obrátil vše vzhůru nohama. Celý zajetý systém výuky a přezkoušení na kmenové škole, kde byli syn a dcera zapsáni jako domškoláci, se přesunul pouze do online světa. Požadavky školy začaly být s rostoucím počtem domškoláků čím dál tím přísnější a termíny se pro nás stávaly mnohdy šibeničními. 

Covid způsobil také plošné zavření škol a náš prvňáček se tak v pololetí stal vlastně také domškolákem. Vzhledem k tomu, že za ten první půlrok školní docházky se i u něj objevily výrazné problémy hlavně se začleněním do kolektivu (s tím měl vlastně problém i v MŠ, kterou jako tříletý po měsíci opustil a už se tam nevrátil), a bylo nám ze školy doporučeno, že by bylo nejlepší, kdyby si první třidu zopakoval, začali jsme řešit jak dál.  Domluvili jsme se s ředitelem kmenové školy, kde byli zapsáni starši sourozenci, že syna vezme jako domškoláka bez nutnosti opakovat první třídu a absolvovali jsme návštěvu pedagogicko-psychologické poradny.  

Návštěva PPP v době covidového šílenství byla docela zajímavá zkušenost.  Chování lidí v PPP mělo pravděpodobně díky všeobecně šířenému strachu k nějakému respektu a pochopení opravdu daleko. Syn prvňáček s podezřením na ADHD si dovolil zapůjčit bez dovolení ke hraní tužku paní psycholožky (pominu-li to, že jsme se dopustili téměř hrdelního zločinu, protože jsme neměli svou vlastní), nesoustředil se, tužku držel po svém atp. A mě paní psycholožka doslova zpražila, když jsem ji chtěla podat na rozloučenou ruku. Vyjádření k individuálnímu vzdělávání jsme naštěstí dostali a tak se i další ze synů mohl od dalšího školního roku stát domškolákem. 

Dá se říct, že náš druhý rok v domácím vzdělávání byl velmi hektický a to nejen nejen díky covidu. Prodali jsme náš dům mezi Berounem a Prahou a na nějaký čas, než najdeme větší bydlení, jsme se rozhodli odstěhovat na Vysočinu k rodičům.

Rozhodli jsme se také od dalšího školního roku, tedy 2020/21 zapsat do domácího vzdělávání všechny "školou povinné" děti, tedy i mladšího syna do druhé třídy a mladší dceru jako předškolačku.